Une cérémonie par excellence

Tak nám začala škola... Resp. začaly všechny uvítací ceremonie. Opravdová škola začně až ve čtvrtek... Pak budeme mít týden na vybranou, abychom se rozhodli, které kurzy opravdu chceme navštěvovat, pak je nahlásíme na ISO a už se  stím nedá hýbat (všichni řádní studenti jsou z toho obecně poněkud nervózní, navíc je tady vyžadovaná 75 % účast na všech hodinách - ještěže náš studijní režim je velmi volný, což ale samozřejmě naznamená, že budeme kašlat na školu, žeáno).

V pondělí se začalo především hymnou TISS (končilo se potom hymnou indickou, při které všichni stáli a zpívali). Dopoledne se nám pak představili všichni nejvyšší členové akademického sboru, včetně ředitele školy. Všichni studenti nadšeně tleskali po každém entusiastickém proslovu (a některé z nich byly skutečně skvělé), zvlášť mě zaujala myšlenka toho, že bychom neměli pracovat „for people“, ale „with people“, kterou vyslovil právě pan ředitel. Pak jsme byli na obědě zadarmo, na který jsme si vystáli naprosto neskutečnou frontu a nakonec jsme s holkmama prošvihly uvítací ceremoniál Development Studies, protože jsme místo toho šly na ceremoniál Social Work. Na ten správný jsme došly tak akorát ve chvíli, kdy jsme se měly představit svým novým spolužákům. Dneska nás všichni zdravili, ale my jsme si je bohužel nepamatovaly. Tak jsme se jenom přitrouble usmívaly. Nevím, jestli tady děláme Evropanům zrovna tu nejlepší reklamu, ještěže tady skoro nikdo neví, kde leží Česká republika :-) Odpoledne nás s Leňou pak Ajay učil hru karum (něco mezi kulečníkem, dámou a cvrnkacíma kuličkama) a pak nás vytáhl na výlet do luxusní čtvrti Powai. A ten byl vskutku luxusní – škoda že mám špinavej foťák a nemohla jsem tam dělat obrázky. Pak jsme šli na večeři do čínské restaurace, která byla taly neskutečně luxusní (s full servisem) a zároveň neskutečně levná (tady prostě člověk najde kontrasty na každém rohu).

Mno a dneska zatím největší přemýšlecí pecka tady. Dvě přednášky a následné diskuse v Convention centru. První o rovnosti mezi rasami a pohlavím a druhá o problematice „sexual harrasment“. Nechápala jsem. Hlavně z té první diskuse, která sice byla velmi emotivní a nekoncepční, ale vypovídala nejen o nadšení studentů (které bylo obrovské), ale také o tom, jak velkým problémem je zde stále kastovní systém. A taky o tom, nakolik přelomová je idea vedení tohoto institutu. Myšlenka je jasná – rovnost pro všechny přinejmenším zde na akademické půdě. Nikdo nebude diskriminován pro svůj původ. Přednášku jednoho z děkanů, který je zároveň vedoucím oddělení, které se zde touto problematikou zabývá, následovala obrovská diskuse, kdy se studenti téměř prali o mikrofon, aby mohli říct svou otázku. Bylo to neskutečně silné, celá aula sálala energií. Na české akademické půdě jsem ještě něco takového neviděla a asi si to ani nedokážu představit. V případě mužů má v Indii možnost studovat cca jeden ze 100 000, v případě žen pak jedna z 400 000. A ti studenti to ví a uvědomují si to. Možnost studovat potom považují za skutečnou výsadu.