Připrav se... Hrajem...

Namasté! Sepnout ruce, úklona, uff... Tak to bychom měli, už se umíme hindsky pozdravit (ještěže se dobrý den a na shledanou řekne stejně), teď se ještě naučit počítat, nakupovat, omluvit, poprosit, objednat si jídlo, zeptat se na cestu... Mno, uvidíme. Ještěže většinou stačí ta angličtina (a ruce a nohy a koulení očima:-)... Ale začnu pěkně od začátku, ať to tady mám hezky chronologicky a uspořádaně a vůbec...

Takže vyjely jsme s Lenkou 5. 6. v 6:15 SEČ z Brna, odletěly 5. 6. v 10:45 SEČ z Vídně a během osmihodinového letu se nic zvláštního nestalo... Kromě toho, že nám třikrát po sobě pustili stejný bollywoodský trhák o tom, jak sestru sestry zastřelil na diskotéce v Mumbaí syn vlivného politika a ta sestra to pak řešila, ale nikdo nic neviděl ani neslyšel a tak se spojila s novinářkou, která se do toho opřela a udělala z toho kauzu o boji proti korupci a založila hnutí a zapojila lidi a zmanagovala průvod městem se svíčkama a pak ho zavřeli, takže to vlastně dobře dopadlo, ale sestra stejně brečela, protože sestru už jí nikdo nevrátí... Po půl hodině první etapy nám navíc přestal fungovat zvuk... Na konci první etapy jsme si říkaly, že už to snad nikdy neuvidíme, ale stejně do toho kina na ten bollywoodský trhák prostě musíme jít... Pak to pustili podruhé... A potřetí... Pak jsme naštěstí přistáli... Mumbaiské kino si asi necháme ujít...

Po výstupu z letadla nás jako první bouchlo do nosu neskutečné vedro a vlhko... A pak příletový formulář (tady mají formuláře na všechno). Pak přijely batohy a po hodině čekání taky pán, který nás měl vyzvednout na letišti (asi se zdržel nebo co)... Mumbaí je obrovské velkoměsto a dojet odněkud někam autem není zas až tak triviální, jak by se mohlo zdát. V kampusu pak ještě vyplnit nezbytné formuláře a kolem jedné hodiny ranní jsme se dostaly na pokoj (č. 604). Ten večer jsme to nedocenily, ale na místní poměry je VELMI luxusní. Máme byt 2+1 s koupelnou, záchodem, kuchyní a FUNGUJÍCÍ klimatizací (a není to jenom větrák u stropu!!!). Na všech oknech jsou síťky proti komárům, máme výhled na celé město (viz fotky) a každý den nám sem nosí noviny (The Mumabi Times) a chodí uklízet (pak to tady vždycky děsně smrdí dezinfekcí). Dneska nám dokonce doplnili toaletní papír, takže asi ani nebudeme muset řešit problém s tím, kde ho koupit (o problematice nákupu hygienických potřeb v Indii píšou i v průvodci).

Jídlo je SKVĚLÉ! Resp. nám moc chutná - většinou ani není moc ostré, i když tady asi vaří nějaký míň kořeněný univerzál, který můžou jíst i ženské a cizinci, protože většina mužského osazenstva místní kantýny si tam nakrouhá nějakou tu čilipapričku... Taky tady mají výborné sušenky (čokoládové s oříškama)... A hlavně - všechno je to neskutečně levné, stejně jako ve všech podobných zemích. S dobrým jídlem se pojí taky neskutečně milí lidi (hlavně pán, který mívá večerní směnu v kantýně, ten je nejlepší - vždycky nám řekne co znamená které jídlo a navíc mu jde hezky rozumět, což se o ostatních Indech rozhodně tvrdit nedá). Angličtina je tady obecně trošku problém (teda pro nás), většinou ji dost komolí s hindštinou a člověk jim moc nerozumí, ale sleduju, že to má zlepšující se tendenci, takže to snad nějak půjde...