Funguje mi foťák, třikrát hurá :-)

Můj dnešní příspěvek bude velmi krátký - chci se v něm s vámi jenom podělit o radost, kterou jsem si vlastně udělala sama, když jsem zjistila, že vlastně vůbec nemám špinavej foťák, resp. asi je špinavej, ale na fotkách to pak není vidět, takže to ničemu nevadí... Další radost mi udělalo zjištění, že se na Elphanta islandu (kde jsme byli v sobotu na výletě) může fotit. Takže sem během pár dní vyvěsím pár nových obrázků z tohohle výletu - čili máte se na co těšit :-)

Zacala skola

Dneska pisu z pocitace v knihovne, takze bez hacku a carek... Dojmy po prvnim tydnu skoly? Spousta veci k premysleni... Tak predevsim ucitele, se kterymi jsme se setkaly (krome par svetlych vyjimek), jsou vetsinou velmi levicovi. A casto take velmi "uzavreni" ve svych pozicich. Minule jsem psala o zapalene diskusi k prilezitosti prednasky o rovnosti kast. Po prvnich par classes jsme zjistily, ze takhle tady vypadaji prakticky vsechny, vcetne prednasek ucitelu. Predevsim jedna dama (nebo jak se tady rika madam), ke ktere chodim na predmet "Political Economy of Space, Development and Uneven Development", by se naramne vyjimala v cele buracejiciho davu sestavajiciho ze zastupcu vykoristovane delnicke tridy.

Ale jak jsem psala, jsou tady vyjimky. Vcera jsme meli sedmihodinovy predmet - nejdriv standartni ctyri hodiny dopoledne s tim, ze jsme nestihli probrat vsechno, co jsme meli. Takze se nas Mr. Bodhi pred obedem zeptal: "What are you guys doing at the evening? For example at 5 p.m.?" Vecer jsme se sesli znovu na dalsi 3,5 hodiny a pokracovali jsme tam, kde jsme zkoncili. Nejlepsi na tom je, ze to po celou dobu bylo zajimave (teda pro me, je fakt, ze nekteri nasi spoluzaci uz to pak moc nedavali). Mr. Bodhiho jsem si nasledne zaradila do kategorie ucitelu, se kterymi bych se tady rada setkavala co nejcasteji to pujde. A nejenom proto, ze nam tady prednasi problematiku Dalitu a Adivasiu.

Dalsi vyborny prednasejici je Dr. Jojo - s nim mame dva predmety - Political economy of Tribal Development a Advanced skills in Tribal and Dalit Social Work. V ramci toho druheho nas ceka terenni setreni v jedne vesnici v zazemi Mumbai. Jedeme tam na vikend na prelomu cervence a srpna. V minule hodine jsme si rikali neco o metodach, ktere se tu pouzivaji pri komunalnim planovani (tady tomu rikaji Micro Level Planning). Jsou hodne odlisne od tech nasich a velmi "primarni". Napriklad prvni krok, ktery tady clovek musi udelat je stejne jako u nas pruzkum terenu. Ale tady se to dela tak, ze si s sebou vezmete pruvodce z vesnice a po ceste si kreslite svoji vlastni mapu (vlastne nekolik map rozdilne tematicky zamerenych), protoze se pohybujete v oblasti, ktera samozrejme zmapovana neni. Diskuse s obyvateli, z nichz vetsina neumi cist ani psat, potom probiha taky dost odlisne nez u nas...

Tak, konec se skolou, ted neco o tom, co tady delam ve volnem case... Hodne diskutujem - s nejruznejsima lidma - jak uz jsem psala minule, vsichni jsou tady neuveritelne mili a otevreni a ochotni a vubec. Taky se ale snazime sportovat  - minuly vikend jsme byly s Lenou poprve v posilovne (i kdyz v mistnich klimatickych podminkach se da za sport povazovat i jizda do obchodu motoriksou). Taky jse zjistily, ze ackoliv jsme holky, muzeme tady hrat volejbal (protoze vcera na hristi nejake holky byly), takze mame v planu to zkusit pristi tyden. Uz mam koupeny svuj prvni indicky oblecek - kamiz, ktery je neuveritelne pohodlny. A predevsim na chlapech vypada naprosto skvele - u nich se ale jmenuje kurta a neni vysivany ani nijak ozdobeny. Ale i na slecnach samozrejme (vsechny jsou tady naprosto nadherne a ocividne o sebe hodne dbaji). Minuly vikend jsme byli na vylete v Muzeu Prince z Walesu (moc krasne misto, dychajici kolonialni atmosferou) a zitra se chystame na Elefanta island (vylet lodi kousek od centra Mumbai, jsou tu rozsahle jeskynni systemy a v nich vytesane chramy. Jedina nevyhoda je, ze se tam nemuze fotit, ale aspon me nebude mrzet, ze mam jeste porad spinavy cocky...).

A motto dne? Zaznelo na vcerejsi osmihodinove prednasce:

"The real battles are happening in ourselves."

Une cérémonie par excellence

Tak nám začala škola... Resp. začaly všechny uvítací ceremonie. Opravdová škola začně až ve čtvrtek... Pak budeme mít týden na vybranou, abychom se rozhodli, které kurzy opravdu chceme navštěvovat, pak je nahlásíme na ISO a už se  stím nedá hýbat (všichni řádní studenti jsou z toho obecně poněkud nervózní, navíc je tady vyžadovaná 75 % účast na všech hodinách - ještěže náš studijní režim je velmi volný, což ale samozřejmě naznamená, že budeme kašlat na školu, žeáno).

V pondělí se začalo především hymnou TISS (končilo se potom hymnou indickou, při které všichni stáli a zpívali). Dopoledne se nám pak představili všichni nejvyšší členové akademického sboru, včetně ředitele školy. Všichni studenti nadšeně tleskali po každém entusiastickém proslovu (a některé z nich byly skutečně skvělé), zvlášť mě zaujala myšlenka toho, že bychom neměli pracovat „for people“, ale „with people“, kterou vyslovil právě pan ředitel. Pak jsme byli na obědě zadarmo, na který jsme si vystáli naprosto neskutečnou frontu a nakonec jsme s holkmama prošvihly uvítací ceremoniál Development Studies, protože jsme místo toho šly na ceremoniál Social Work. Na ten správný jsme došly tak akorát ve chvíli, kdy jsme se měly představit svým novým spolužákům. Dneska nás všichni zdravili, ale my jsme si je bohužel nepamatovaly. Tak jsme se jenom přitrouble usmívaly. Nevím, jestli tady děláme Evropanům zrovna tu nejlepší reklamu, ještěže tady skoro nikdo neví, kde leží Česká republika :-) Odpoledne nás s Leňou pak Ajay učil hru karum (něco mezi kulečníkem, dámou a cvrnkacíma kuličkama) a pak nás vytáhl na výlet do luxusní čtvrti Powai. A ten byl vskutku luxusní – škoda že mám špinavej foťák a nemohla jsem tam dělat obrázky. Pak jsme šli na večeři do čínské restaurace, která byla taly neskutečně luxusní (s full servisem) a zároveň neskutečně levná (tady prostě člověk najde kontrasty na každém rohu).

Mno a dneska zatím největší přemýšlecí pecka tady. Dvě přednášky a následné diskuse v Convention centru. První o rovnosti mezi rasami a pohlavím a druhá o problematice „sexual harrasment“. Nechápala jsem. Hlavně z té první diskuse, která sice byla velmi emotivní a nekoncepční, ale vypovídala nejen o nadšení studentů (které bylo obrovské), ale také o tom, jak velkým problémem je zde stále kastovní systém. A taky o tom, nakolik přelomová je idea vedení tohoto institutu. Myšlenka je jasná – rovnost pro všechny přinejmenším zde na akademické půdě. Nikdo nebude diskriminován pro svůj původ. Přednášku jednoho z děkanů, který je zároveň vedoucím oddělení, které se zde touto problematikou zabývá, následovala obrovská diskuse, kdy se studenti téměř prali o mikrofon, aby mohli říct svou otázku. Bylo to neskutečně silné, celá aula sálala energií. Na české akademické půdě jsem ještě něco takového neviděla a asi si to ani nedokážu představit. V případě mužů má v Indii možnost studovat cca jeden ze 100 000, v případě žen pak jedna z 400 000. A ti studenti to ví a uvědomují si to. Možnost studovat potom považují za skutečnou výsadu.

Kontrastní víkend

... sobota zas až tak zajímavá nebyla, pouze jsem se díky velmi úspornému balícímu režimu dostala do situace, kdy už jsem OPRAVDU neměla co na sebe (já vím, že my ženské tohle říkáme poměrně často, ale tohle je naprosto odlišná situace - podle míry propocení jsem střídala dvě nasmrádlá trička a celý týden jsem strávila v jedněch kalhotech). Takže jsme se vydaly nakupovat. Původní plán byl velkolepý - chtěly jsme jet do jednoho z obrovských mallů, které si tady Indové vystavěli dle amerického vzoru. Nakonec se nám ale nechtělo, navíc to bylo daleko a strašně pršelo. Tak jsme jely jenom do malého (5 pater) obchoďáčku v Chemburu, který je od kampusu 10 minut motorikšou. Tam jsem si koupila něco na sebe (mimojiné kalhoty od Espritu za 550 Rs., čili cca 250 Kč), Leňa si pořídila svůj první indický obleček, daly jsme si hnusnou pizzu a byly jsme vyřízené. Já teda hlavně z toho, že nás v každém obchodě obletoval minimálně jeden prodavač (většinou dva až tři) a všichni nám říkali "madam".

... neděle byla o něco akčnější. Teda vlastně hodně akční. Ajay se chopil organizace a vymyslel, že když prší, tak se moc nedá chodit nikde po památkách a proto vyrazíme do multiplexu na nějaký pořádný bollywoodský trhák. Z filmu jsme s Leňou měly trochu obavičku, ale těšily jsme se na naši první cestu vlakem. A ta byla! Ajay nám všem sice koupil celodenní lístky do první třídy, ale v prvním vlaku do Kurly to vypadalo stejně jako běžně ve druhé (byl narvaný k prasknutí - a když píšu k prasknutí, tak myslím k prasknutí). Nicméně jsme si hezky popovídaly s našimi spolucestovatelkami (byly jsme v ženské části samozřejmě) a nakonec šťastně vystoupily. Možná bych na tomto místě mohla udělat vstup o dopravě v Mumabí. Obecně máte několik možností - na kratší a střední vzdálenosti je nejlepší rikša - nejrychlejší (vejde se všude) a nejlevnější. Pak můžete použít auto (které nemáme), bus nebo vlak. Vlaky jsou obecně spolehlivější než busy. Mumbaí je město okupující jeden poloostrov (původně to bylo sedm ostrovů, pak přišli Britové a spojili je dohromady) a postupně se rozrůstající dál do vnitrozemí. Doprava je tady proto vedená S-J směrem. Jak v případě silnic, tak železnic tu vedou tři hlavní tahy - západní, centrální a východní, které jsou vzájemně propojené průjezdy. My jsme se z východního železničního koridoru potřebovali dostat na centrální, takže jsme přestupovali jenom jednou. Na poslední kousek cesty jsme si pak vzali taxíka (jediného, který byl ochotný nabrat nás pět, normálně berou čtyři), který nás vyplivnul rovnou před obrovským Palladiem. 

Nic podobného jsem v životě neviděla. Byl to ten největší, nejluxusnější, nejvyšperkovanější obchodní dům s obchody těch nejvýznamnějších světových značek. Je sice hezké, že člověk ví, že Indie je země kontrastů a přibližně ví, že tady na něco takového může narazit. Ale když to pak vidíte na vlastní oči, stejně vás to odrovná. Z vlaku jsme předtím viděli hromady odpadků, mezi kterými pobíhaly krysy a lidi na nich měli rozdělaná sedací křesílka a používali je jako zahrádky. Chudoba, se kterou se tady člověk setká, je doslova hmatatelná. A mezi tím tady stojí tahle megalomanská šílenost... Každopádně jsme tady strávili pár hodin, šli jsme na film (West is West - britská produkce, takže pohodička), najedli se v Subway (ano, přesně tam...) a vyrazili na procházku na Marine way (hlavní Mumbaíská ulice, která lemuje pobřeží na jihu - sídlí tu banky a různé nadnárodní firmy, které si mohou dovolit platit obrovský nájem - architektura povětšinou ovlivněná funkcionalismem, stavělo se to někdy v 60. letech), kde se Leňa seznámila s holčičkou, která prodávala růže, a dostala jednu darem...

Kdo jste se dočetli až sem, zasloužíte si kometář k fotkám v předchozím příspěvku:

1. Orel (nebo něco podobnýho) - tenhle krasavec hnízdí naproti našemu oknu,

2. Výhled z okna,

3. Výhled z okna, 

4. Hotel v centru, monzun a zamlžený objektiv, 

5. Průhled pod Gate of India,

6. V každým pořádným přístavu musí být námořnící,

7. Taxík a mrakodrapy,

8. Moji kolegové z ISO a naše paní průvodkyně,

9. Mumbaí - Marine road, 

10. Paní z Rájastánu,

11. Muzeum Mahátmy Gándhího,

12. No comment,

13. Ekonomický rozvoj v praxi,

14. Reportážní.

Who killed Jessica?

Ano přátelé, název příspěvku koresponduje s názvem filmu, o kterém jsem psala minule... Jsem zjistila od jednoho budoucího spolužáka z Pákistánu, že je to super pecka se skvělým příběhem. Následně nám všem navrnul, že nás v Chemburu vezme do multiplexu na jakýsi nejnovější trhák, který je natočený na motivy Shakespearova Othella... Jupíííí! (Ne, jako, fakt se tešim!)

Jinak se tady toho děje tolik, že to ani nestíhám pobírat, natož o tom psát. Včera jsme se seznámily s ostatními mezionárodními (ISO) studenty - jsme vcelku zajímavá směska. My dvě (Češky), Florine (Francie), Lucy a Christina (JAR), Li (Čína), Ajay (Pákistán - což je zajímavé, víza sem dostal až napotřetí a kvůli svému původu nemůže sehnat ubytování) a Kumar (Indie)... Věkové rozpětí od 24 do cca 45 let... Úroveň angličtiny taky různá :-) Včera jsme měli další představovací kolečko po kampusu (už asi třetí, knihovnu známe nazpaměť) a pak jsme šli do pravé indické restaurace (to jsou tady všechny, to dá rozum). Jeli jsme autorikšama - člověk se řítí přecpanou ulicí na vozítku, které vypadá jak brouček na minikolečkách a navíc je docela těžký je stopnout... V restauraci se jedly placky čappatí a rýže s nejrůznějšíma omáčkama, který jsme si navzájem půjčovali a koštovali. Nakonec nám donesli horkou vodu s citrónem na umytí rukou a anýz s cukrem pro svěží dech. Pak jsme si šli na místní trh koupit deštník  - je super, když s sebou máte tři snědé kolegy, kteří umí hindsky a všechno vám to vykomunikujou). Deštník je nejlepčejší - obrovský, barevný a naprosto typický (má ho tady skoro každý).

Dneska taky proběhl výlet s ostatními ISO studenty na jih Mumbaí do historického centra. Nedokážu popsat atmosféru, kterou vyzařuje tenhle postkoloniální skvost... Snad se mi podaří ji nafotit... Ale dneska to nešlo, nových vjemů bylo příliš moc a času málo, takže si budete muset ještě počkat. Každopádně jsme musela uznat, že naháněči a obchodníci obecně jsou tady mnohem míň vlezlí než byli v Maroku (až na pár vyjímek). Naopak jsme zjistily, že jsme pro některé místní obyvatele asi mnohem exotičtější, než oni pro nás (dneska se s náma třema běloškama fotila cca 10ti člená indická rodina:-). Hlubší dojmy přijdou v  příštím příspěvku, neb za chvíli se mi vybije počítač :-)Namasté!

Připrav se... Hrajem...

Namasté! Sepnout ruce, úklona, uff... Tak to bychom měli, už se umíme hindsky pozdravit (ještěže se dobrý den a na shledanou řekne stejně), teď se ještě naučit počítat, nakupovat, omluvit, poprosit, objednat si jídlo, zeptat se na cestu... Mno, uvidíme. Ještěže většinou stačí ta angličtina (a ruce a nohy a koulení očima:-)... Ale začnu pěkně od začátku, ať to tady mám hezky chronologicky a uspořádaně a vůbec...

Takže vyjely jsme s Lenkou 5. 6. v 6:15 SEČ z Brna, odletěly 5. 6. v 10:45 SEČ z Vídně a během osmihodinového letu se nic zvláštního nestalo... Kromě toho, že nám třikrát po sobě pustili stejný bollywoodský trhák o tom, jak sestru sestry zastřelil na diskotéce v Mumbaí syn vlivného politika a ta sestra to pak řešila, ale nikdo nic neviděl ani neslyšel a tak se spojila s novinářkou, která se do toho opřela a udělala z toho kauzu o boji proti korupci a založila hnutí a zapojila lidi a zmanagovala průvod městem se svíčkama a pak ho zavřeli, takže to vlastně dobře dopadlo, ale sestra stejně brečela, protože sestru už jí nikdo nevrátí... Po půl hodině první etapy nám navíc přestal fungovat zvuk... Na konci první etapy jsme si říkaly, že už to snad nikdy neuvidíme, ale stejně do toho kina na ten bollywoodský trhák prostě musíme jít... Pak to pustili podruhé... A potřetí... Pak jsme naštěstí přistáli... Mumbaiské kino si asi necháme ujít...

Po výstupu z letadla nás jako první bouchlo do nosu neskutečné vedro a vlhko... A pak příletový formulář (tady mají formuláře na všechno). Pak přijely batohy a po hodině čekání taky pán, který nás měl vyzvednout na letišti (asi se zdržel nebo co)... Mumbaí je obrovské velkoměsto a dojet odněkud někam autem není zas až tak triviální, jak by se mohlo zdát. V kampusu pak ještě vyplnit nezbytné formuláře a kolem jedné hodiny ranní jsme se dostaly na pokoj (č. 604). Ten večer jsme to nedocenily, ale na místní poměry je VELMI luxusní. Máme byt 2+1 s koupelnou, záchodem, kuchyní a FUNGUJÍCÍ klimatizací (a není to jenom větrák u stropu!!!). Na všech oknech jsou síťky proti komárům, máme výhled na celé město (viz fotky) a každý den nám sem nosí noviny (The Mumabi Times) a chodí uklízet (pak to tady vždycky děsně smrdí dezinfekcí). Dneska nám dokonce doplnili toaletní papír, takže asi ani nebudeme muset řešit problém s tím, kde ho koupit (o problematice nákupu hygienických potřeb v Indii píšou i v průvodci).

Jídlo je SKVĚLÉ! Resp. nám moc chutná - většinou ani není moc ostré, i když tady asi vaří nějaký míň kořeněný univerzál, který můžou jíst i ženské a cizinci, protože většina mužského osazenstva místní kantýny si tam nakrouhá nějakou tu čilipapričku... Taky tady mají výborné sušenky (čokoládové s oříškama)... A hlavně - všechno je to neskutečně levné, stejně jako ve všech podobných zemích. S dobrým jídlem se pojí taky neskutečně milí lidi (hlavně pán, který mívá večerní směnu v kantýně, ten je nejlepší - vždycky nám řekne co znamená které jídlo a navíc mu jde hezky rozumět, což se o ostatních Indech rozhodně tvrdit nedá). Angličtina je tady obecně trošku problém (teda pro nás), většinou ji dost komolí s hindštinou a člověk jim moc nerozumí, ale sleduju, že to má zlepšující se tendenci, takže to snad nějak půjde...