Předevčírem se nám do kuchyně v šestém patře vloupaly opice - snědly manga, který jsem si chtěla dát k snídani, trs banánů, musli, masala arašídy a pytlíček s mandlema. Ráno jsme po jejich nočním řádění našly jenom slupky na podlaze, rozsypaný vločky a otisky špinavých tlapek. Místo ranního protahování jsme to pak uklízely novinama (normálně nám tady chodí uklízet uklizeči - vlastní náčiní tudíž nemáme).
Taky tady teď byla na čtrnáct dní Priya - sestra našeho kamaráda z Pákistánu. Procestovala půl Indie, protože samozřejmě musela navštívit všechny svoje příbuzné (a stejně některé zazdila), ale nějaký čas strávila i u nás. Nejzajímavější na celé téhle události bylo sledovat její diskuse s Ajayem (starší bratr) a reflexi, kterou jim oběma dávali rodiče, kteří se o ni (pro nás nepřirozeně/přehnaně) báli. Znovu mě to přivedlo k úvahám nad tím, co to znamená bezpečnost, jak ji vnímáme my a jak oni. Například doma v Pákistánu je pro ni nepředstavitelné, aby cestovala sama bez doprovodu (většinou mužského). Není to dané žádnými náboženskými či společenskými normami (jsou hinduisté), ale tím, že bezpečnostní situace v Karáčí je natolik hrozná, že se o ni všichni bojí. Ajay nám vyprávěl o bombových útocích, které se v Karáčí dějí několikrát do měsíce. Nejčastěji v MHD (proto jezdí zásadně autem), na ulici před jejich domem (proto nikam nechodí pěšky), na tržištích a v obchodech (proto by Priyu nikdy nepustili nikam samotnou). Je to naprosto běžná realita, se kterou se denně setkávají a stala se pro ně téměř normální. Taky nám vyprávěl o tom, jakým způsobem tam vykrádají auta. Člověk sedí v autě, zastaví v koloně, které jsou tam naprosto běžné a čeká. V tom k jeho autu přistoupí týpek s pistolí, přiloží ji k okýnku a řekne řidiči, aby ho otevřel a dal mu peníze a cennosti, které má u sebe - sebere je a uteče. Pro nás něco nepředstavitelného, pro něj běžná věc, která se jendou stala taky jeho otci po cestě z práce. Přestože nedávno došlo k bombovým útokům i tady v Mumbaí, bezpečnostní situace tady a v Karáčí je naprosto nesrovnatelná. Pro Priyu bylo těchhle 14 dní obdobím svobody, kterou nikdy předtím nezažila - myslím si, že jedním z vrcholů celého výletu pro ni bylo včerejší odpoledne, kdy se sama vypravila na druhou stranu Mumbaí, aby nakoupila dárky pro kamarády. A když včera sama letěla z Nagpuru do Mumbaí a sama jela taxíkem z letiště do našeho kampusu. Pro mě naprosto běžná věc, pro ni zážitek na celý život. Nutno podotknout, že je jí 22 let.
Nakousla jsem téma bombových útoků, tak bych o nich mohla něco napsat... Byli jsme na hodině jógy (nejlepší věc na světě). Když jsme se vrátili do kampusu a chtěli jít do naší oblíbené kantýny na večerní čaj, přišla Ajayovi smska. Podle jeho výrazu jsme okamžitě poznali, že je něco špatně. Někdo z jeho příbuzných mu napsal, že ve městě vybuchly tři bomby a že má zůstat v kampusu a nechodit nikam ven (jako Pákistánec je podezřelý číslo 1). Pak nám došlo, že na celkové atmosféře kampusu je něco jiného. Obvyklé diskutující skupinky byly najednou tiché - nikdo se nehandrkoval nad posledním utkáním v kriketu ani neplánoval socialistickou revoluci - všichni byli v dining hall a dívali se na zprávy. A odpovídali na telefonáty svých rodičů, lásek a kamarádů. Seděli jsme, večeřeli a mlčeli, stejně jako ostatní. Nikdo otevřeně neřekl, že bomby pocházely z Pákistánu (a podle současných zpráv tomu tak ani nebylo), přesto se Ajay několika lidem omlouval (tuhle svoji reakci nebyl schopný vysvětlit ani on sám - nicméně mě přišla hodně zajímavá). Pro ěm osobně to byl hodně náročný večer... Smrt je kolem nás neustále, ale uvědomujeme si ji jenom ve chvíli, kdy se stane něco pdoboného - potom myslíme na lidi, kteří jsou nám drazí a taky na život a jeho cenu. Na dvou ze tří míst, kde to bouchlo, jsme se v uplynulém týdnu pohybovali. Jedna bomba byla v centru poblíž Marine drive (večer předtím jsme tam byli na procházce), druhá potom na tržišti v Dadaru, kde jsme byli předchozí sobotu. V souvislosti s touhle úvahou musím napsat taky o tom, jak bezcenný je lidský život v Indii. Jeden náš kamarád to vystihl větou: Tady je cena lidského života nižší, než hodnota života psa v Evropě. A je to tak, v televizi sice blikaly čísla udávající počet obětí, ale za dva dny už to nikdo neřešil. Ti lidé pro nikoho nebyli příliš důležití. Nejzásadnější byla otázka toho, jestli to udělali Pákistánci nebo ne. A ke kterému bohu by se měli pomodlit jako výraz vděku nad tím, že tam neumřeli oni...
Dneska to bylo spíš k zamyšlení - příští příspěvek bude s fotkama a rozhodně veselejšího rázu... Poslední dva víkendy se nám podařilo vycestovat mimo Mumbaí, tak bude o čem vyprávět...
