8/13/2011

Malaria falciparum

Minule jsem slíbila veselejší příspěvek - bohužel... I když můj pobyt v nemocnici byla občas docela solidní taškařice, to jo :-)

Všechno to začalo minulé pondělí, kdy jsem kolem půlnoci dostala první horečky. Víkend předtím jsme s holkama (já, Lenka, Sarah a Florianne) strávily v Lonavale, kde jsme si daly takový menší trek na kopec s chrámem. Bylo to tam moc hezký, až se mi podaří znovu rozjet můj počítač a stáhnout fotky z karty, hodím sem nějaké obrázky. Už během tohotole výletu mě začalo pobolívat v krku. Lenka byla v předchozím týdnu nemocná, tak jsem předpokládala, že jsem to chytla od ní - žádná velká věc. Až do pondělního večera...

Ten večer byl významný taky tím, že se konala oslava Liho narozenin, takže jsem zůstala doma sama, Leňuška se ztama vrátila až někdy pozdě v noci. Tak jsem se sebekurýrovala nejlíp jak jsem mohla - cpala jsem do sebe paraleny :-) Ráno se Léňa vzbudila o půl 7, když jsem šla na záchod a moc se mi nedařilo chodit... Vstala a začala obvolávat všechny čísla na doktory z Health centre (ordinace u nás v kampusu, do které dochází doktoři), která jsme měli uvedená v našem studentském prospektu. Nikdo to nebral, ale za chvíli z jednoho čísla volal někdo zpátky.

Pak přišel jeden "poslíček" a po něm druhý, který přinesl krabici léků, dal mi do ruky seznam a řekl, že doktor bude až za hodinu, ale že jestli chci, tak si můžu vybrat, který léky chci... Tak jsme mu poděkovaly a poslaly ho pryč. Doktor nakonec nebyl až za hodinu, ale o něco dřív - resp. doktorka. Vezli mě TISS károu k ní do její soukromé ordinace. Moje prohlídka probíhala asi dvě minuty. Zeptala se mě jaké mám příznaky, ze třiceti centrimetrové vzdálenosti mi zasvítila lampičkou do krku, poslechla si moje plíce a byla hotová. Teplotu neměřila. Pak se mě zeptala, jestli umím psát anglicky, dala mi do ruky tužku a papír a začala mi diktovat recept (její pravá ruka byla zlomená)... Předepsala mi antibiotika.

Zbytek dne jsem strávila na bytě, resp. v posteli. Večer jsme ještě zkusili navštívit druhého doktora, který zrovna seděl v ordinaci v Health centre - tam se mnou šel Ajay. Po půl hodině čekání nás pozval dovnitř, zeptal se mě co mi je a když jsem mu to řekla, zeptal se, jestli chci hospitalizaci. Tak jsem mu řekla, že fakt nevím a Ajay přidal, že by mi mohl aspoň změřit tu teplotu (v té době jsme ještě neměli teploměr, tak to pro nás představovalo dost zásadní informaci). Změřil mi teplotu (cca 39, 5°C) a tlak, poslechl si plíce a zhodnotil, že prášky, které mi dala paní doktorka ráno jsou fajn. Žádná zmínka o tom, že by to třeba mohla být malárie - to uznal až po tom, co jsme se na to přímo zeptali. Tak nám dal adresu jakéhosi centra, kde berou krev a dělají potřebné testy. Následující noc byla opět v duchu střádající se horečky a zimnice. Nic moc, fakt... Když jsem si pak ve středu kolem poledne zobla tři paraleny a moje teplota klesla z původních 39,7°C na výsledných 38,6°C, rozhodla jsem se, že jedeme do nemocnice.

Po velmi krátké úvaze jsme zvolili soukromou nemocnici Joy Hospital v Chemburu, která je kousek od kampusu a kde nedávno vyléčili naši kamarádku Elke z ledvinových kamenů. Když jsme za ní byli na návštěvě, všechno vypadalo v pořádku a ona sama si na nic nestěžovala, tak jsme si řekli, že by to mohla být správná volba i pro mě... Přijetí do nemocnice bylo hlavně strašně dlouhé. Člověk pořád někde na něco/někoho čekal a všechno se strašně vleklo. Navíc mi ještě dělali sonografii, protože mě z té horečky rozbolely ledviny. Ono by to čekání zas až tolik nevadilo, kdyby mi předtím dali něco na tu horečku. Jenže nedali (částečně díky tomu, že mi příjimací sestra špatně změřila teplotu - místo těch mých cca 39,5°C mi naměřila 37, 5°C - dodnes je mi záhadou, jak se jí to povedlo)... Vysvobození přišlo ve chvíli, kdy dorazil Shailesh (náš indický kamarád, který je vystudovaný lékař) a řekl jim, ať mi dají paracetamol (jak náš paralen) v injekci. Do půl hodiny jsem byla bez horečky. A takhle to tam v podstatě probíhalo dalších sedm dní.

Malárie se projevuje střídajícícmi se záchvaty horečky a zimnice, které vždycky přicházejí v konkrétním časovém intervalu - ten se liší podle toho, o který druh se jedná. V případě "mojí" malárie falciparum přicházejí záchvaty každých pár hodin (ze začátku 4x denně, pak 3x). Vždycky, když přišla horečka, zavolala jsem sestru, ta mi dala injekci a pak mi někdo z kamarádů, kteří tam se mnou byli 24 hodin denně, otíral čelo studeným hadříkem. Byli naprosto úžasní, za celou tu dobu jsem tam nebyla snad ani hodinu sama. Taky jsem měla velmi zajímavé mezinárpdní portfolio - za ten týden se u mě vystřídali lidi z Indie, České republiky, Pákistánu, Německa, Francie, Číny, USA, Itálie, Srí Lanky a Nigérie :-) Po čtyřech dnech jsem zase začala být schopná chodit a docela i jíst a pak už to šlo rychle... S tím jídlem tam byl asi největší problém. Pro uzdravení se je hodně důležitý, ale já jsem prvních několik dní prostě nebyla schopná jíst (a to nemluvím o nemocničním jídle, to jsem nejedla celou dobu, děcáni mi vždycky nosili jídlo z venku)...

Obecná reflexe mého pobytu v nemocnici se vztahuje k tomu, co jsem psala minule o hodnotě lidského života v Indii a pojmu "fish market". Tak se tady totiž říká státní nemocnici... A tam to opravdu vypadá tak, že pacienti jsou jak kusy masa. Doktoři, kteří s nimi pracují, k nim tak přistupují a nic jiného jim nezbývá, protože jich je prostě moc. V soukromé nemocnici je to samozřejmě lepší, ale lékaři si tenhle přístup nesou s sebou (všichni musí po absolvování školy pracovat nějakou dobu ve státní nemocnici, což z nich vychová "machines" - tak o tom mluvil Shailesh). Proto jsem si tam občas taky připadala jako kus masa (hlavně vždycky, když mi brali krev). Nikdo tady s váma nemluví, nic vám neřeknou a celkově se chovají opravdu velmi neosobně - teda doktoři, sestřičky jsou mnohem lepší. Naštěstí jsem tam měla Shaileshe, který z nich vždycky vytáhnul všechny potřebné informace a pak mi to tlumočil.

Taky ještě musím říct, že půl hodiny po tom, co jsem přijela, dorazil kamarád, který měl taky malárii a kterého položili na lůžko vedle mě. Tak jsme se tam takhle kurýrovali spolu, děcáni nás chodili navštěvovat a ve výsledku tam občas byla hodně velká pohoda - to je na indických nemocnicích naopak dobrý, že tady nejsou nijak omezené návštěvní hodiny. Takže tady kolikrát zůstávali třeba do půlnoci, povídali jsme a vůbec, tyhle chvíle jsem tam měla ráda. A bez nich bych se určitě léčila mnohem delší dobu.

Takže poučení pro příště - brát antimalarika a NIKDY nechodit do indické nemocnice, pokud s sebou nemáte nějakého známého Inda. Znovu se to potom prokázalo ve chvíli, kdy přišlo závěrečné papírování :-)

7/28/2011

(In)Security

Předevčírem se nám do kuchyně v šestém patře vloupaly opice - snědly manga, který jsem si chtěla dát k snídani, trs banánů, musli, masala arašídy a pytlíček s mandlema. Ráno jsme po jejich nočním řádění našly jenom slupky na podlaze, rozsypaný vločky a otisky špinavých tlapek. Místo ranního protahování jsme to pak uklízely novinama (normálně nám tady chodí uklízet uklizeči - vlastní náčiní tudíž nemáme).

Taky tady teď byla na čtrnáct dní Priya - sestra našeho kamaráda z Pákistánu. Procestovala půl Indie, protože samozřejmě musela navštívit všechny svoje příbuzné (a stejně některé zazdila), ale nějaký čas strávila i u nás. Nejzajímavější na celé téhle události bylo sledovat její diskuse s Ajayem (starší bratr) a reflexi, kterou jim oběma dávali rodiče, kteří se o ni (pro nás nepřirozeně/přehnaně) báli. Znovu mě to přivedlo k úvahám nad tím, co to znamená bezpečnost, jak ji vnímáme my a jak oni. Například doma v Pákistánu je pro ni nepředstavitelné, aby cestovala sama bez doprovodu (většinou mužského). Není to dané žádnými náboženskými či společenskými normami (jsou hinduisté), ale tím, že bezpečnostní situace v Karáčí je natolik hrozná, že se o ni všichni bojí. Ajay nám vyprávěl o bombových útocích, které se v Karáčí dějí několikrát do měsíce. Nejčastěji v MHD (proto jezdí zásadně autem), na ulici před jejich domem (proto nikam nechodí pěšky), na tržištích a v obchodech (proto by Priyu nikdy nepustili nikam samotnou). Je to naprosto běžná realita, se kterou se denně setkávají a stala se pro ně téměř normální. Taky nám vyprávěl o tom, jakým způsobem tam vykrádají auta. Člověk sedí v autě, zastaví v koloně, které jsou tam naprosto běžné a čeká. V tom k jeho autu přistoupí týpek s pistolí, přiloží ji k okýnku a řekne řidiči, aby ho otevřel a dal mu peníze a cennosti, které má u sebe - sebere je a uteče. Pro nás něco nepředstavitelného, pro něj běžná věc, která se jendou stala taky jeho otci po cestě z práce. Přestože nedávno došlo k bombovým útokům i tady v Mumbaí, bezpečnostní situace tady a v Karáčí je naprosto nesrovnatelná. Pro Priyu bylo těchhle 14 dní obdobím svobody, kterou nikdy předtím nezažila - myslím si, že jedním z vrcholů celého výletu pro ni bylo včerejší odpoledne, kdy se sama vypravila na druhou stranu Mumbaí, aby nakoupila dárky pro kamarády. A když včera sama letěla z Nagpuru do Mumbaí a sama jela taxíkem z letiště do našeho kampusu. Pro mě naprosto běžná věc, pro ni zážitek na celý život. Nutno podotknout, že je jí 22 let.

Nakousla jsem téma bombových útoků, tak bych o nich mohla něco napsat... Byli jsme na hodině jógy (nejlepší věc na světě). Když jsme se vrátili do kampusu a chtěli jít do naší oblíbené kantýny na večerní čaj, přišla Ajayovi smska. Podle jeho výrazu jsme okamžitě poznali, že je něco špatně. Někdo z jeho příbuzných mu napsal, že ve městě vybuchly tři bomby a že má zůstat v kampusu a nechodit nikam ven (jako Pákistánec je podezřelý číslo 1). Pak nám došlo, že na celkové atmosféře kampusu je něco jiného. Obvyklé diskutující skupinky byly najednou tiché - nikdo se nehandrkoval nad posledním utkáním v kriketu ani neplánoval socialistickou revoluci - všichni byli v dining hall a dívali se na zprávy. A odpovídali na telefonáty svých rodičů, lásek a kamarádů. Seděli jsme, večeřeli a mlčeli, stejně jako ostatní. Nikdo otevřeně neřekl, že bomby pocházely z Pákistánu (a podle současných zpráv tomu tak ani nebylo), přesto se Ajay několika lidem omlouval (tuhle svoji reakci nebyl schopný vysvětlit ani on sám - nicméně mě přišla hodně zajímavá). Pro ěm osobně to byl hodně náročný večer... Smrt je kolem nás neustále, ale uvědomujeme si ji jenom ve chvíli, kdy se stane něco pdoboného - potom myslíme na lidi, kteří jsou nám drazí a taky na život a jeho cenu. Na dvou ze tří míst, kde to bouchlo, jsme se v uplynulém týdnu pohybovali. Jedna bomba byla v centru poblíž Marine drive (večer předtím jsme tam byli na procházce), druhá potom na tržišti v Dadaru, kde jsme byli předchozí sobotu. V souvislosti s touhle úvahou musím napsat taky o tom, jak bezcenný je lidský život v Indii. Jeden náš kamarád to vystihl větou: Tady je cena lidského života nižší, než hodnota života psa v Evropě. A je to tak, v televizi sice blikaly čísla udávající počet obětí, ale za dva dny už to nikdo neřešil. Ti lidé pro nikoho nebyli příliš důležití. Nejzásadnější byla otázka toho, jestli to udělali Pákistánci nebo ne. A ke kterému bohu by se měli pomodlit jako výraz vděku nad tím, že tam neumřeli oni...

Dneska to bylo spíš k zamyšlení - příští příspěvek bude s fotkama a rozhodně veselejšího rázu... Poslední dva víkendy se nám podařilo vycestovat mimo Mumbaí, tak bude o čem vyprávět...

7/02/2011

Fotky z Elephanty

Následuje série fotek z výletu na Elephanta island (http://maps.google.com/), který je jednou z památek patřících do World Heritage Site UNESCO.

Pohled od moře směrem do centra města (přesněji na JV část bývalého ostrova Colaba). Kromě rozsáhlého komplexu hotelu Taj Mahal zde můžete vidět Bránu Indie, která kdysi vítala britské koloniální vládce přijíždějící k Mumbaiskému pobřeží.


Lodě zblízka i z dálky...

Někdo svačí, někdo fotí, někdo dělá kraviny... Takhle nějak to tam vypadalo celou dobu :-)

Děti a moře...


 Opičáci s opičátkama a meditující pes aneb krajně neodborná sonda do místní fauny...

Většina návštěvníků tady byli Indové (pozn. vstupné pro Indy bylo 10 Rs., pro nás 250 Rs.), přičemž někteří vypadali, jakoby sem patřili. Ale potkali jsme tady taky pár zahraničních turistů. Celou dobu jsem si říkala, že jestli takhle vypadám taky, tak teda potěš koště... Bylo velice zvláštní potkat po tak dlouhé době někoho, kdo má stejnou barvu kůže a není to Lenka, Sarah ani Floriane. Abych pravdu řekla, tak už se teď ani nedivím tomu, že na nás ti Indové pořád tak civí...

Floriane v jednom z chrámových komplexů (všechny jsou vytesané do skály a zasvěcené Šivovi)...

Sarah... (BTW: Chvílemi jsem si tam připadala jako japonský turista, v průměru jsme s sebou měli dva foťáky na osobu...)


Co turistovo oko nevidí, to nikoho nebolí...

A jako přídavek ještě pár fotek z našeho ztřeštěného ranního výletu na východ slunce (což je v době monzunu prakticky nonsens). Vstávali jsme v 4:45, vycházeli se zpěvem prvního muezzina a následně cca třičtvrtě hodiny jeli na velmi prominentní pláž v části města zvané Bandra. Ale stálo to za to - rozbouřené ranní moře, joggující bollywoodské superhvězdy a ranní déšť nám dodaly dostatek energie na všechny následující přednášky (a ty byly!)... A taky odtud mám pár docela vydařených obrázků...





A ještě jednu jobbovku na závěř: Ajay (náš kamarád z Pákistánu) má bratra, který se tento týden zasnoubil (což v naší skupince zahraničních studentů vyvolalo poměrně bouřlivou debatu o arranged marriage). Aranžované nebo nearanžované - zasnoubení je prostě událost, která se musí oslavit. Tak jsme si s budoucími novomanželi připíjeli aspoň nadálku (na počítači v pozadí je vidět jejich fotka)... Jo a tahle fotka jmá ještě další přidanou hodnotu - je z našeho pokoje, i když uznávám, že toho z něj není moc vidět...


6/27/2011

Funguje mi foťák, třikrát hurá :-)

Můj dnešní příspěvek bude velmi krátký - chci se v něm s vámi jenom podělit o radost, kterou jsem si vlastně udělala sama, když jsem zjistila, že vlastně vůbec nemám špinavej foťák, resp. asi je špinavej, ale na fotkách to pak není vidět, takže to ničemu nevadí... Další radost mi udělalo zjištění, že se na Elphanta islandu (kde jsme byli v sobotu na výletě) může fotit. Takže sem během pár dní vyvěsím pár nových obrázků z tohohle výletu - čili máte se na co těšit :-)

6/24/2011

Zacala skola

Dneska pisu z pocitace v knihovne, takze bez hacku a carek... Dojmy po prvnim tydnu skoly? Spousta veci k premysleni... Tak predevsim ucitele, se kterymi jsme se setkaly (krome par svetlych vyjimek), jsou vetsinou velmi levicovi. A casto take velmi "uzavreni" ve svych pozicich. Minule jsem psala o zapalene diskusi k prilezitosti prednasky o rovnosti kast. Po prvnich par classes jsme zjistily, ze takhle tady vypadaji prakticky vsechny, vcetne prednasek ucitelu. Predevsim jedna dama (nebo jak se tady rika madam), ke ktere chodim na predmet "Political Economy of Space, Development and Uneven Development", by se naramne vyjimala v cele buracejiciho davu sestavajiciho ze zastupcu vykoristovane delnicke tridy.

Ale jak jsem psala, jsou tady vyjimky. Vcera jsme meli sedmihodinovy predmet - nejdriv standartni ctyri hodiny dopoledne s tim, ze jsme nestihli probrat vsechno, co jsme meli. Takze se nas Mr. Bodhi pred obedem zeptal: "What are you guys doing at the evening? For example at 5 p.m.?" Vecer jsme se sesli znovu na dalsi 3,5 hodiny a pokracovali jsme tam, kde jsme zkoncili. Nejlepsi na tom je, ze to po celou dobu bylo zajimave (teda pro me, je fakt, ze nekteri nasi spoluzaci uz to pak moc nedavali). Mr. Bodhiho jsem si nasledne zaradila do kategorie ucitelu, se kterymi bych se tady rada setkavala co nejcasteji to pujde. A nejenom proto, ze nam tady prednasi problematiku Dalitu a Adivasiu.

Dalsi vyborny prednasejici je Dr. Jojo - s nim mame dva predmety - Political economy of Tribal Development a Advanced skills in Tribal and Dalit Social Work. V ramci toho druheho nas ceka terenni setreni v jedne vesnici v zazemi Mumbai. Jedeme tam na vikend na prelomu cervence a srpna. V minule hodine jsme si rikali neco o metodach, ktere se tu pouzivaji pri komunalnim planovani (tady tomu rikaji Micro Level Planning). Jsou hodne odlisne od tech nasich a velmi "primarni". Napriklad prvni krok, ktery tady clovek musi udelat je stejne jako u nas pruzkum terenu. Ale tady se to dela tak, ze si s sebou vezmete pruvodce z vesnice a po ceste si kreslite svoji vlastni mapu (vlastne nekolik map rozdilne tematicky zamerenych), protoze se pohybujete v oblasti, ktera samozrejme zmapovana neni. Diskuse s obyvateli, z nichz vetsina neumi cist ani psat, potom probiha taky dost odlisne nez u nas...

Tak, konec se skolou, ted neco o tom, co tady delam ve volnem case... Hodne diskutujem - s nejruznejsima lidma - jak uz jsem psala minule, vsichni jsou tady neuveritelne mili a otevreni a ochotni a vubec. Taky se ale snazime sportovat  - minuly vikend jsme byly s Lenou poprve v posilovne (i kdyz v mistnich klimatickych podminkach se da za sport povazovat i jizda do obchodu motoriksou). Taky jse zjistily, ze ackoliv jsme holky, muzeme tady hrat volejbal (protoze vcera na hristi nejake holky byly), takze mame v planu to zkusit pristi tyden. Uz mam koupeny svuj prvni indicky oblecek - kamiz, ktery je neuveritelne pohodlny. A predevsim na chlapech vypada naprosto skvele - u nich se ale jmenuje kurta a neni vysivany ani nijak ozdobeny. Ale i na slecnach samozrejme (vsechny jsou tady naprosto nadherne a ocividne o sebe hodne dbaji). Minuly vikend jsme byli na vylete v Muzeu Prince z Walesu (moc krasne misto, dychajici kolonialni atmosferou) a zitra se chystame na Elefanta island (vylet lodi kousek od centra Mumbai, jsou tu rozsahle jeskynni systemy a v nich vytesane chramy. Jedina nevyhoda je, ze se tam nemuze fotit, ale aspon me nebude mrzet, ze mam jeste porad spinavy cocky...).

A motto dne? Zaznelo na vcerejsi osmihodinove prednasce:
"The real battles are happening in ourselves."

6/14/2011

Une cérémonie par excellence

Tak nám začala škola... Resp. začaly všechny uvítací ceremonie. Opravdová škola začně až ve čtvrtek... Pak budeme mít týden na vybranou, abychom se rozhodli, které kurzy opravdu chceme navštěvovat, pak je nahlásíme na ISO a už se  stím nedá hýbat (všichni řádní studenti jsou z toho obecně poněkud nervózní, navíc je tady vyžadovaná 75 % účast na všech hodinách - ještěže náš studijní režim je velmi volný, což ale samozřejmě naznamená, že budeme kašlat na školu, žeáno).


V pondělí se začalo především hymnou TISS (končilo se potom hymnou indickou, při které všichni stáli a zpívali). Dopoledne se nám pak představili všichni nejvyšší členové akademického sboru, včetně ředitele školy. Všichni studenti nadšeně tleskali po každém entusiastickém proslovu (a některé z nich byly skutečně skvělé), zvlášť mě zaujala myšlenka toho, že bychom neměli pracovat „for people“, ale „with people“, kterou vyslovil právě pan ředitel. Pak jsme byli na obědě zadarmo, na který jsme si vystáli naprosto neskutečnou frontu a nakonec jsme s holkmama prošvihly uvítací ceremoniál Development Studies, protože jsme místo toho šly na ceremoniál Social Work. Na ten správný jsme došly tak akorát ve chvíli, kdy jsme se měly představit svým novým spolužákům. Dneska nás všichni zdravili, ale my jsme si je bohužel nepamatovaly. Tak jsme se jenom přitrouble usmívaly. Nevím, jestli tady děláme Evropanům zrovna tu nejlepší reklamu, ještěže tady skoro nikdo neví, kde leží Česká republika :-) Odpoledne nás s Leňou pak Ajay učil hru karum (něco mezi kulečníkem, dámou a cvrnkacíma kuličkama) a pak nás vytáhl na výlet do luxusní čtvrti Powai. A ten byl vskutku luxusní – škoda že mám špinavej foťák a nemohla jsem tam dělat obrázky. Pak jsme šli na večeři do čínské restaurace, která byla taly neskutečně luxusní (s full servisem) a zároveň neskutečně levná (tady prostě člověk najde kontrasty na každém rohu).

Mno a dneska zatím největší přemýšlecí pecka tady. Dvě přednášky a následné diskuse v Convention centru. První o rovnosti mezi rasami a pohlavím a druhá o problematice „sexual harrasment“. Nechápala jsem. Hlavně z té první diskuse, která sice byla velmi emotivní a nekoncepční, ale vypovídala nejen o nadšení studentů (které bylo obrovské), ale také o tom, jak velkým problémem je zde stále kastovní systém. A taky o tom, nakolik přelomová je idea vedení tohoto institutu. Myšlenka je jasná – rovnost pro všechny přinejmenším zde na akademické půdě. Nikdo nebude diskriminován pro svůj původ. Přednášku jednoho z děkanů, který je zároveň vedoucím oddělení, které se zde touto problematikou zabývá, následovala obrovská diskuse, kdy se studenti téměř prali o mikrofon, aby mohli říct svou otázku. Bylo to neskutečně silné, celá aula sálala energií. Na české akademické půdě jsem ještě něco takového neviděla a asi si to ani nedokážu představit. V případě mužů má v Indii možnost studovat cca jeden ze 100 000, v případě žen pak jedna z 400 000. A ti studenti to ví a uvědomují si to. Možnost studovat potom považují za skutečnou výsadu.

Kontrastní víkend

... sobota zas až tak zajímavá nebyla, pouze jsem se díky velmi úspornému balícímu režimu dostala do situace, kdy už jsem OPRAVDU neměla co na sebe (já vím, že my ženské tohle říkáme poměrně často, ale tohle je naprosto odlišná situace - podle míry propocení jsem střídala dvě nasmrádlá trička a celý týden jsem strávila v jedněch kalhotech). Takže jsme se vydaly nakupovat. Původní plán byl velkolepý - chtěly jsme jet do jednoho z obrovských mallů, které si tady Indové vystavěli dle amerického vzoru. Nakonec se nám ale nechtělo, navíc to bylo daleko a strašně pršelo. Tak jsme jely jenom do malého (5 pater) obchoďáčku v Chemburu, který je od kampusu 10 minut motorikšou. Tam jsem si koupila něco na sebe (mimojiné kalhoty od Espritu za 550 Rs., čili cca 250 Kč), Leňa si pořídila svůj první indický obleček, daly jsme si hnusnou pizzu a byly jsme vyřízené. Já teda hlavně z toho, že nás v každém obchodě obletoval minimálně jeden prodavač (většinou dva až tři) a všichni nám říkali "madam".

... neděle byla o něco akčnější. Teda vlastně hodně akční. Ajay se chopil organizace a vymyslel, že když prší, tak se moc nedá chodit nikde po památkách a proto vyrazíme do multiplexu na nějaký pořádný bollywoodský trhák. Z filmu jsme s Leňou měly trochu obavičku, ale těšily jsme se na naši první cestu vlakem. A ta byla! Ajay nám všem sice koupil celodenní lístky do první třídy, ale v prvním vlaku do Kurly to vypadalo stejně jako běžně ve druhé (byl narvaný k prasknutí - a když píšu k prasknutí, tak myslím k prasknutí). Nicméně jsme si hezky popovídaly s našimi spolucestovatelkami (byly jsme v ženské části samozřejmě) a nakonec šťastně vystoupily. Možná bych na tomto místě mohla udělat vstup o dopravě v Mumabí. Obecně máte několik možností - na kratší a střední vzdálenosti je nejlepší rikša - nejrychlejší (vejde se všude) a nejlevnější. Pak můžete použít auto (které nemáme), bus nebo vlak. Vlaky jsou obecně spolehlivější než busy. Mumbaí je město okupující jeden poloostrov (původně to bylo sedm ostrovů, pak přišli Britové a spojili je dohromady) a postupně se rozrůstající dál do vnitrozemí. Doprava je tady proto vedená S-J směrem. Jak v případě silnic, tak železnic tu vedou tři hlavní tahy - západní, centrální a východní, které jsou vzájemně propojené průjezdy. My jsme se z východního železničního koridoru potřebovali dostat na centrální, takže jsme přestupovali jenom jednou. Na poslední kousek cesty jsme si pak vzali taxíka (jediného, který byl ochotný nabrat nás pět, normálně berou čtyři), který nás vyplivnul rovnou před obrovským Palladiem. 

Nic podobného jsem v životě neviděla. Byl to ten největší, nejluxusnější, nejvyšperkovanější obchodní dům s obchody těch nejvýznamnějších světových značek. Je sice hezké, že člověk ví, že Indie je země kontrastů a přibližně ví, že tady na něco takového může narazit. Ale když to pak vidíte na vlastní oči, stejně vás to odrovná. Z vlaku jsme předtím viděli hromady odpadků, mezi kterými pobíhaly krysy a lidi na nich měli rozdělaná sedací křesílka a používali je jako zahrádky. Chudoba, se kterou se tady člověk setká, je doslova hmatatelná. A mezi tím tady stojí tahle megalomanská šílenost... Každopádně jsme tady strávili pár hodin, šli jsme na film (West is West - britská produkce, takže pohodička), najedli se v Subway (ano, přesně tam...) a vyrazili na procházku na Marine way (hlavní Mumbaíská ulice, která lemuje pobřeží na jihu - sídlí tu banky a různé nadnárodní firmy, které si mohou dovolit platit obrovský nájem - architektura povětšinou ovlivněná funkcionalismem, stavělo se to někdy v 60. letech), kde se Leňa seznámila s holčičkou, která prodávala růže, a dostala jednu darem...

Kdo jste se dočetli až sem, zasloužíte si kometář k fotkám v předchozím příspěvku:
1. Orel (nebo něco podobnýho) - tenhle krasavec hnízdí naproti našemu oknu,
2. Výhled z okna,
3. Výhled z okna, 
4. Hotel v centru, monzun a zamlžený objektiv, 
5. Průhled pod Gate of India,
6. V každým pořádným přístavu musí být námořnící,
7. Taxík a mrakodrapy,
8. Moji kolegové z ISO a naše paní průvodkyně,
9. Mumbaí - Marine road, 
10. Paní z Rájastánu,
11. Muzeum Mahátmy Gándhího,
12. No comment,
13. Ekonomický rozvoj v praxi,
14. Reportážní.