Minule jsem slíbila veselejší příspěvek - bohužel... I když můj pobyt v nemocnici byla občas docela solidní taškařice, to jo :-)
Všechno to začalo minulé pondělí, kdy jsem kolem půlnoci dostala první horečky. Víkend předtím jsme s holkama (já, Lenka, Sarah a Florianne) strávily v Lonavale, kde jsme si daly takový menší trek na kopec s chrámem. Bylo to tam moc hezký, až se mi podaří znovu rozjet můj počítač a stáhnout fotky z karty, hodím sem nějaké obrázky. Už během tohotole výletu mě začalo pobolívat v krku. Lenka byla v předchozím týdnu nemocná, tak jsem předpokládala, že jsem to chytla od ní - žádná velká věc. Až do pondělního večera...
Ten večer byl významný taky tím, že se konala oslava Liho narozenin, takže jsem zůstala doma sama, Leňuška se ztama vrátila až někdy pozdě v noci. Tak jsem se sebekurýrovala nejlíp jak jsem mohla - cpala jsem do sebe paraleny :-) Ráno se Léňa vzbudila o půl 7, když jsem šla na záchod a moc se mi nedařilo chodit... Vstala a začala obvolávat všechny čísla na doktory z Health centre (ordinace u nás v kampusu, do které dochází doktoři), která jsme měli uvedená v našem studentském prospektu. Nikdo to nebral, ale za chvíli z jednoho čísla volal někdo zpátky.
Pak přišel jeden "poslíček" a po něm druhý, který přinesl krabici léků, dal mi do ruky seznam a řekl, že doktor bude až za hodinu, ale že jestli chci, tak si můžu vybrat, který léky chci... Tak jsme mu poděkovaly a poslaly ho pryč. Doktor nakonec nebyl až za hodinu, ale o něco dřív - resp. doktorka. Vezli mě TISS károu k ní do její soukromé ordinace. Moje prohlídka probíhala asi dvě minuty. Zeptala se mě jaké mám příznaky, ze třiceti centrimetrové vzdálenosti mi zasvítila lampičkou do krku, poslechla si moje plíce a byla hotová. Teplotu neměřila. Pak se mě zeptala, jestli umím psát anglicky, dala mi do ruky tužku a papír a začala mi diktovat recept (její pravá ruka byla zlomená)... Předepsala mi antibiotika.
Zbytek dne jsem strávila na bytě, resp. v posteli. Večer jsme ještě zkusili navštívit druhého doktora, který zrovna seděl v ordinaci v Health centre - tam se mnou šel Ajay. Po půl hodině čekání nás pozval dovnitř, zeptal se mě co mi je a když jsem mu to řekla, zeptal se, jestli chci hospitalizaci. Tak jsem mu řekla, že fakt nevím a Ajay přidal, že by mi mohl aspoň změřit tu teplotu (v té době jsme ještě neměli teploměr, tak to pro nás představovalo dost zásadní informaci). Změřil mi teplotu (cca 39, 5°C) a tlak, poslechl si plíce a zhodnotil, že prášky, které mi dala paní doktorka ráno jsou fajn. Žádná zmínka o tom, že by to třeba mohla být malárie - to uznal až po tom, co jsme se na to přímo zeptali. Tak nám dal adresu jakéhosi centra, kde berou krev a dělají potřebné testy. Následující noc byla opět v duchu střádající se horečky a zimnice. Nic moc, fakt... Když jsem si pak ve středu kolem poledne zobla tři paraleny a moje teplota klesla z původních 39,7°C na výsledných 38,6°C, rozhodla jsem se, že jedeme do nemocnice.
Po velmi krátké úvaze jsme zvolili soukromou nemocnici Joy Hospital v Chemburu, která je kousek od kampusu a kde nedávno vyléčili naši kamarádku Elke z ledvinových kamenů. Když jsme za ní byli na návštěvě, všechno vypadalo v pořádku a ona sama si na nic nestěžovala, tak jsme si řekli, že by to mohla být správná volba i pro mě... Přijetí do nemocnice bylo hlavně strašně dlouhé. Člověk pořád někde na něco/někoho čekal a všechno se strašně vleklo. Navíc mi ještě dělali sonografii, protože mě z té horečky rozbolely ledviny. Ono by to čekání zas až tolik nevadilo, kdyby mi předtím dali něco na tu horečku. Jenže nedali (částečně díky tomu, že mi příjimací sestra špatně změřila teplotu - místo těch mých cca 39,5°C mi naměřila 37, 5°C - dodnes je mi záhadou, jak se jí to povedlo)... Vysvobození přišlo ve chvíli, kdy dorazil Shailesh (náš indický kamarád, který je vystudovaný lékař) a řekl jim, ať mi dají paracetamol (jak náš paralen) v injekci. Do půl hodiny jsem byla bez horečky. A takhle to tam v podstatě probíhalo dalších sedm dní.
Malárie se projevuje střídajícícmi se záchvaty horečky a zimnice, které vždycky přicházejí v konkrétním časovém intervalu - ten se liší podle toho, o který druh se jedná. V případě "mojí" malárie falciparum přicházejí záchvaty každých pár hodin (ze začátku 4x denně, pak 3x). Vždycky, když přišla horečka, zavolala jsem sestru, ta mi dala injekci a pak mi někdo z kamarádů, kteří tam se mnou byli 24 hodin denně, otíral čelo studeným hadříkem. Byli naprosto úžasní, za celou tu dobu jsem tam nebyla snad ani hodinu sama. Taky jsem měla velmi zajímavé mezinárpdní portfolio - za ten týden se u mě vystřídali lidi z Indie, České republiky, Pákistánu, Německa, Francie, Číny, USA, Itálie, Srí Lanky a Nigérie :-) Po čtyřech dnech jsem zase začala být schopná chodit a docela i jíst a pak už to šlo rychle... S tím jídlem tam byl asi největší problém. Pro uzdravení se je hodně důležitý, ale já jsem prvních několik dní prostě nebyla schopná jíst (a to nemluvím o nemocničním jídle, to jsem nejedla celou dobu, děcáni mi vždycky nosili jídlo z venku)...
Obecná reflexe mého pobytu v nemocnici se vztahuje k tomu, co jsem psala minule o hodnotě lidského života v Indii a pojmu "fish market". Tak se tady totiž říká státní nemocnici... A tam to opravdu vypadá tak, že pacienti jsou jak kusy masa. Doktoři, kteří s nimi pracují, k nim tak přistupují a nic jiného jim nezbývá, protože jich je prostě moc. V soukromé nemocnici je to samozřejmě lepší, ale lékaři si tenhle přístup nesou s sebou (všichni musí po absolvování školy pracovat nějakou dobu ve státní nemocnici, což z nich vychová "machines" - tak o tom mluvil Shailesh). Proto jsem si tam občas taky připadala jako kus masa (hlavně vždycky, když mi brali krev). Nikdo tady s váma nemluví, nic vám neřeknou a celkově se chovají opravdu velmi neosobně - teda doktoři, sestřičky jsou mnohem lepší. Naštěstí jsem tam měla Shaileshe, který z nich vždycky vytáhnul všechny potřebné informace a pak mi to tlumočil.
Taky ještě musím říct, že půl hodiny po tom, co jsem přijela, dorazil kamarád, který měl taky malárii a kterého položili na lůžko vedle mě. Tak jsme se tam takhle kurýrovali spolu, děcáni nás chodili navštěvovat a ve výsledku tam občas byla hodně velká pohoda - to je na indických nemocnicích naopak dobrý, že tady nejsou nijak omezené návštěvní hodiny. Takže tady kolikrát zůstávali třeba do půlnoci, povídali jsme a vůbec, tyhle chvíle jsem tam měla ráda. A bez nich bych se určitě léčila mnohem delší dobu.
Takže poučení pro příště - brát antimalarika a NIKDY nechodit do indické nemocnice, pokud s sebou nemáte nějakého známého Inda. Znovu se to potom prokázalo ve chvíli, kdy přišlo závěrečné papírování :-)
